krzanowice_01_2010_small

Kněz Josef Hlubek

– moravský buditel z Borucina

 

 

 

 

 

Hraniční čára vytyčena v roce 1742 v Berlíně a Vratislavi ponechala na pruské straně několikatisícovou skupinu hornoslezských Čechů, jež obývala hlavně okolí města Racibórz a Głubczyce. V následujících desetiletích byla podrobována intenzivní germanizaci německými úřady a institucemi a jediné obránce své národní totožnosti nalézala mezi zástupci domácího duchovenstva. Dodatečné připojení děkanátů Hlučín a Kietrz k olomoucké diecézi bylo vlastně ojedinělým a viditelným pozůstatkem několika staleté příslušnosti těchto zemí koruny svatého Václava. V povědomí tamějších Čechů byla zmíněná příslušnost k moravskému biskupství natolik důležitá, že rozhodla o vzniku pocitu odlišnosti a vzájemném pojmenovávání se „Moravané“. Mezi řadou zastánců této větve českého národa, která byla na skoro dvě stě let odtržena od hlavního národního proudu, patří čestné místo knězi Josefu Hlubkovi narozenému dne 26. března 1871 v Kravařích. V této době se hornoslezští Češi mohli vzdělávat v mateřštině pouze na druhé straně hranice. Nejčastěji volili katolická gymnázia v Kroměříži. Na tomto místě započal Hlubek v roce 1885 svá studia. Po absolvování gymnázia strávil léta 1892–1893 na Arcibiskupském semináři v Olomouci, do roku 1896 pokračoval ve studiu ve městě Vratislav. Vysvěcen na kněze byl 23. června 1896, byl jedním z posledních knězů, kterým pruská vláda, ačkoliv s velkým odporem, schválila vzdělání na území habsburské monarchie. Ihned poté se ujal funkce vikáře v Hlučíně. Ještě před vysvěcením na kněze zahájil Josef Hlubek aktivní spolupráci s knězem Arnoštěm Jureczkou, šéfredaktorem Katolických novin. Toto v Německu ojedinělé české periodikum bylo v roce 1893 založeno na farnosti v Koběřicích skupinou dvanácti moravských duchovních. Oficiálním důvodem vzniku „Novin“ byla snaha o zastavení šířících se socialistických idejí mezi Moravany. Zakladatelům periodika šlo však hlavně o zastavení germanizace a propagandy vycházející ze strany polského národního střediska v Ratiboři, které po emancipaci spod kurately Centra vyzývalo k vytvoření společné polsko-moravské národní fronty. Vznik dalšího periodika opoziční strany Centrum, tištěného mimochodem v jazyce silně germanizované české menšiny, pruská administrativa přijala s neskrývaným odporem. Velmi rychle to pocítil první šéfredaktor Katolických novin. Pronásledováním pruskými úřady unavený kněz A. Jureczka 26. záři 1896 předal redakční kormidlo do rukou kněze Josefa Hlubka. Finanční situace novin nebyla v této době moc příznivá. V prvních letech vydávání uváděl časopis ztráty ve výši 700 až 1000 marek a byly hrazeny z peněz kněží obou děkanátů. Nový šéfredaktor se i přes řadu duchovních povinností funkce energicky ujal. Do roku 1889 se redakci podařilo rozšířit okruh čtenářů na 600 a v následujících letech na 750. Viditelný pokrok byl patrný po formální i obsahové stránce. Zlepšila se také práce nakladatelské korektury, která se dostala do rukou tehdejšího vikáře z Kravař kněze A. Harazima. Změněn byl také název přílohy k „Novinám“ ze Zábava nedělní na Domácí přítel. V roce 1903 byl v rámci nákladu Katolických novin v počtů 4000 kusů otištěn kalendář „Svatá Rodina“, redigován Hlubkem. Bohužel zisk z prodeje nestačil na pokrytí nákladů, a z toho důvodu se v tištění nepokračovalo.

Hlubek byl rovněž členem střežícího časopisu kuratoria, jehož členy byli také farář z Pietrowic Wielkich kněz Tomáš Kamradek, farář z Oldřišova kněz Jakub Restel, farář z Benešova kněz Bruno Schneider a farář ze Sudic kněz Arnošt Jureczka. Po mnoha úspěších předal v březnu 1930 Hlubek „Noviny“ knězi Josefovi Ottawie. Josef Hlubek se obával, že mu německá vláda zabrání převzít některou z moravských farností kvůli jeho redakční aktivitě. Po převzetí nově vzniklé farnosti v Borucině 21. března 1906 se Hlubek v roce 1907 vrátil do redakce a vedl ji do roku 1912. Pod jeho vedením se časopis důsledně stavěl proti germanizačnímu směru vlády ve školství. „Noviny“ přesvědčovaly, že v případě jazykové svobody by zástupci menšiny sami měli zájem o výuku němčiny. Protestovalo se také proti snahám o laicizaci škol označovaným jako kulturkampf. S podobným odporem se setkávalo vládou podporované přejímání škol protestantskou církví. V širším kontextu se vyžadovalo vyrovnání práv protestantů a katolíků.

Katolické noviny mnohokrát otiskly názory hovořící o nesmyslnosti germanizační politiky, která dle názorů redakce přinášela pouze radikalizaci polského hnutí a vzrůst socialistických vlivů. Současně se snažili výrazně distancovat od výtek týkajících se záměru přiblížení se českým národním střediskům na druhé straně hranice. Na stránkách časopisu se velká pozornost věnovala českým svazům a sdružením fungujícím na různých místech. To však neuniklo pozornosti německých úřadů. Prezidentskou kancelář opolského vládního obvodu (Biuro Prezydialne Rejencji Opolskiej) zajímalo především z „Novin“ vyplývající nabádání k nevytváření dělnických svazů. Časopis se stále distancoval od polského národního hnutí. Tvrdil, že „Noviny“ nebudou „sluhou dvou pánů“. Vzhledem k tónům výpovědí z prvních let fungování časopisu prošlo zaměření „Novin“ jistým vývojem. V květnu a červnu roku 1911 se redakce dostala do polemiky s časopisem „Gazeta Opolska“, který kněžím některých moravských farností vytýkala germanizační praxi. „Noviny“ bránily napadené a současně zástupcům doporučovaly učit se jazyk lidu. Vyzývaly kněží českého původu, aby zůstali na místě. Ve dnech 18. a 25. listopadu roku 1911 byla otištěna rozsáhlá korespondence, která vyzývala ke spolupráci s polským národním hnutím. Autor této korespondence tvrdil, že tzv. polský radikalismus neznamená žádné ohrožení a že Němci nedělají rozdíl mezi Moravany a Poláky. Redakce opatřila text šetrným komentářem, což pro ni bylo charakteristické. Velice důležitou událostí v historii časopisu bylo zavedení latinky 13. května 1911. Byl to velmi významný fakt v perspektivě postupného uvědomování vazeb pruských Moravanů s bratry za Opavicí. Dodejme, že kněz Hlubek už v letech 1896–1903 uvažoval nad tištěním částí článků v „Novinách“ latinkou, ale tento záměr nemohl uskutečnit kvůli nedostatku příslušných písmen v tiskárně. Borucinský farář také aktivně působil na poli raciborského Centra. Kromě vedení volební propagandy na stránkách svého časopisu se Hlubek aktivně účastnil politických shromáždění. V průběhu volební kampaně do pruské sněmovny vystoupil ve svých rodných Kravařích vedle děkana Stanke, starosty Gebeka a redaktora časopisu „Nowiny Raciborskie“ Eckerta. V roce 1908 promluvil v Píšti, kde, jak psal kněz J. Vyhlídal, „povzbudil posluchače pro Centrum“. Jak již bylo zmíněno, kněz se v roce 1906 usadil na farnosti v Borucině. Díky jeho energetickým činnostem vzniklo na území jeho farnosti za velice krátkou dobu několik sdružení jako Dělnický svaz, Sdružení křesťanských matek, Svaz mládeže s desítkami členů nebo 280 členné Sdružení sv. Terezie, jež mělo na starosti dekoraci kostela. K udržování své mateřštiny a zvyků sloužila moravskému lidu také literární činnost kněze Hlubka. V roce 1900 byla otištěna knězem sestavená „Sbirka oblibienych nabožnych pisni našeho lidu“, která obsahovala 84 písní na 116 stranách. O dva roky později vyšlo druhé vydání této sbírky, které tentokrát mělo 211 stran. Potřeba vydání takového zpěvníku vyplývala z faktu, že oficiální kancionál olomoucké arcidiecéze obsahoval slova a fráze pro Moravany nesrozumitelné. Kromě toho byl tištěn latinkou. Kniha byla velmi úspěšná. Velice rychle se rozebrala obě její vydání, dohromady vytištěná v počtu 3000 exemplářů.

Několik Hlubkových článků se našlo v kalendáři „Svatá rodina“. Byly to: Maria Lurdska, Naš kraj a lid, Hrad Landek z Petřkovic, Obrazky ze života pro život, Poutni miosto Hrabyń, Mnoho blaznů. V roce 1920 byl v Opavě vytištěn knězem složený „Uplny kancional pro lid moravsky“. Borucinký farář psal i v němčině. V prvním sešitě „Oberschlesische Heimat“ vydal v roce 1908 článek pod názvem Bildhauer Johann Janda. Po vypuknutí první světové války, v čase, kdy se otázky české suverenity ujala státní a zahraniční střediska složená hlavně z kněží – moravské inteligence, začaly vznikat pročeské tendence. V průběhu války a přímo po jejím konci nemohly existovat ve formě otevřených vystoupení. Jediným způsobem jejich výpovědi mohla být prohlášení předávaná českým samostatným aktivistům. První takový dokument byl zpracován Josefem Hlubkem. Tvrdilo se v něm, že po porážce Němců je třeba pamatovat na připojení jižních částí raciborských a głubczyckých zemí k českým zemím, protože jsou „integrální částí českého národního majetku“. Podpořila je skupina moravských duchovních shromážděných o Vánocích na farnosti v Borucině. Toto prohlášení měl pak Hlubek předat zemědělci Rybce, který bydlel na rakouské straně hranice a který ho měl následně předat redakci opavského „Našého Slezska“, a ta dál vyexpedovat na západ. Druhé prohlášení vzniklo až po skončení války v listopadu 1918. Podepsali jej všichni kromě 4, tj. kněze z hlučínského děkanátu, zástupců dělnictva a obchodování a také kromě bratra kněze Hlubka Karla. Listopadové prohlášení mělo mít 150 stran a 6 kapitol, jež zdůvodňovaly potřebu připojení jižní části raciborské země k Československu z historických, etnografických, hospodářských, jazykových, církevních (příslušnost olomoucké arcidiecéze) důvodů a také kvůli křivdám spáchaným pod německým panováním. Uzavírala jej usměrněná výzva k vítězným mocnostem, aby v průběhu pokojových jednání pamatovaly na potřebu připojení hlučínské země k ČSR. Souběžně se upozorňovalo na snahy připojit tyto země k Polsku a proti tomu mělo být místní obyvatelstvo. Cílem prohlášení bylo i přes zneklidněné revoluční vření v Německu projevit podporu zástupcům moravského lidu a teritoriálním požadavkům Československa vůči Německu v Paříži.

Autory tohoto zpracování bylo 5 moravských kněží, mezi které patřil kněz Hlubek a hrál zde určitě významnou roli. Prohlášení se mělo prostřednictvím redakce „Našého Slezska” dostat do rukou ministerského rady a československé delegace na pokojové konferenci. V souvislosti s tím se Hlubek projevil vedle kněze Hugona Stanke a kněze Josefa Ottawy jako nejdůslednější přívrženec připojení zemí obydlených Moravany k obrozenému českému státu. Oba tyto dokumenty bohužel známe pouze z druhé ruky. Uváděné informace spoléhají na relace předložené bývalým učitelem z Kravař Knappem raciborskému landrátovi Wellenkampovi v roce 1920. Zmíněná relace byla také potvrzena několika svědky. Jak je známo, v Paříži se Československu podařilo získat pouze 316 km2 jižního úseku raciborského okresu. Tím pádem zůstalo mimo hraniční čáru několik moravských míst, mezi něž patřil i Borucin. Byla to paradoxně místa s relativně nejvyšším stupněm národního vědomí. Výsledkem toho byly po skončení války požadavky obyvatel na zavedení mateřštiny ve zdejších školách. Na nějakou dobu se to podařilo v Pietrowicach Wielkich, Bolesławiu a Borucině. Úprava hraniční čáry způsobila také změny v církevních organizacích. Farnosti olomoucké arcidiecéze zůstávající na německé straně se staly součástí kietrzanského děkanátu se sídlem v Borucině. Děkanem byl jmenován kněz Josef Hlubek. Po převzetí vlády v Německu hitlerovci se v jižní části raciborského okresu intenzivně začala eliminovat čeština. Domácí modlitební knihy a zpěvníky byly nahrazovány německy psanými. Na kněze byl činěn nátlak, aby vedli pobožnosti v němčině. Není divu, že v roce 1935 „Ostravsky denik“ v článku Statečný kněz vyzdvihl zásluhy Hlubka v činnostech zaměřených ve prospěch zachování moravské tradice a nářečí. Ten se výrazně od tohoto článku distancoval a tvrdil, že jeho činnosti vyplývaly pouze z „…naboženskych důvodů a z lasky k našemu lidu, za pravdu, svobodu a pravo, za kostel, otčinu a lid”. Po skončení 2. světové války byla raciborská země převzata polskou vládou. Současně si tuto oblast začalo znovu nárokovat Československo. Zmíněný fakt do jisté míry negativně ovlivnil vztah lokální vlády k osobám, které se hlásily k češství nebo moravství. Za každou cenu se snažilo dokázat, že Češi v raciborské zemi jsou pouze výmyslem pražské propagandy. V důsledku toho bylo uváděno, že na území raciborského okresu žije pouze 100 Moravanů včetně dvou kněží. Pro místní vládu byla nejnepohodlnější přítomnost českých duchovních v této oblasti. Kvůli tomu byl v listopadu 1946 předložen postulát, který měl duchovní moravského původu vysídlit dovnitř Polska a nahradit knězi hovořícími čistou polštinou. Naštěstí se tak nestalo. Kněz Josef Hlubek se vrátil na svou farnost, kde zemřel 29. června 1951.

 

Kněz Josef Hlubek – moravský buditel z Borucina dr Piotr Pałys

 

Ks. Josef Hlubek, fot. z archivu Ireny Hlubek 6 Leden/

 

„Krzanowice i okolice”

ROK 11, NR 13/14 (75/76) STYCZEŃ/LUTY 2010

 


 

 

Petr ČICHOŇ

Básník, prozaik, hudebník. Narozen 23. června 1969 v Ostravě.petr_cichon_prednaska_2012 (2)

Absolvoval Vysoké učení technické v Brně, v 90. letech pracoval jako nakladatelský a časopisecký redaktor, od roku 1998 provozuje vlastní architektonický atelier. Autor tří sbírek lyriky (Chilia, 1995; Villa diabolica, 1998; Pruské balady, 2007) a románu Slezský román (2011). O tom Jaroslav Soukup napsal: „Nesluší se prozrazovat zápletku, natož její rozuzlení, nicméně před čtenářem vyrůstá příběh, který místy žánrově přesahuje k literatuře faktu, etnografické studii a díky autorově erudici i k dějinám architektury, přičemž nechybí dramatický rámec.“

 

 

 

 


 

 

 

 

kornelia-lach  dr Kornelia Lach

 

Učitel, ředitel. Školního komplexu v Křenovicích. Hodiny popisné folkloristiky v oboru: Polská filologie na Opolské univerzitě, 2005–08 vedení hodin didaktiky regionální edukace ve 4. a 5. ročníku kulturálních studii Opolské univerzity, 2007–08 vedení didaktických hodin: diplomový seminář, vedoucí bakalářských prací v oboru: Pedagogika na Státní vysoké odborné škole v Ratiboři. Narozena v Ratiboři, 16. 01. 1960. 1978 maturita na Střední škole J. Kasprowicze v Ratiboři, titul magistra polské filologie na Vysoké pedagogické škole v Opoli, 2000 postgraduální studium v oblasti vedení a podnikavosti v osvětě na Ekonomické akademii v Katowicích, 1999 titul doktor humanistických věd v oblasti literární vědy na Filologické fakultě Opolské univerzity. 1979–99 učitel na Základní škole v Bořutině, 1999–2000 ředitel Gymnázia v Křenovicích, od 2004 ředitel Školního komplexu v Křenovicích Základní škola a Gymnázium. Propagace ve škole a regionu „korczakovských“ idejí (od jména Janusz Korczak – pozn. překl.) a autorství školní hymny: „Janusz Korczak – přítel dětí“ („Janusz Korczak – przyjaciel dzieci“), vytvoření Regionální jizby v Bořutině s 500 exponáty, příprava workshopů o regionální tematice pro studenty univerzitních kroužků univerzit: Opolské, Palackého, Prešovské (SK) a Státní vysoké odborné školy v Ratiboři. P.: 3 recenzované, plánované práce: „Wierzenia, zwyczaje i obrzędy. Folklor pogranicza polsko -czeskiego” (Vratislav 2000 a 2004), „Sto lat parafii Borucin. 1906–2006” (Opole 2006), „Kapliczki i krzyże przydrożne w Krzanowicach” (spoluautorka Jolantą Draganek-Cybulska, Racibórz 2006), cca 20 odborných článků v celostátních vědeckých časopisech, m.j.. „Lud”, „Literatura Ludowa”, „Annales Silesiae”, „Etnolingwistyka”, „Twórczość Ludowa”, „Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Opolskiego. Folklorystyka”, více než 20 referátů na mezinárodních, celostátních a regionálních vědeckých konferencích (Těšín, Opole, Bílsko-Bělá, Olštýn, Krakov, Valbřich, Ratiboř, Prudník, Starý Bor, Křenovice, Pietrowice Wielkie, Tvorkov), ON.: Cena ministraškolství (1990, 2008), MedaileNárodní vzdělávacíkomise (2005), Stříbrný křížza zásluhy (2000), Oceněníkurátoraškolstvív Katovicích (1997,2003). Cz.: The International Organisation of Folk Art (od 1997, působí při UNESCO). Polské etnologické sdružení (od 1996 Opolské oddělení), Polsko-české vědecké sdružení (od 2007). H.: poznávání kulturního dědictví. E-Mail: gimkrzanowice@poczta.onet.pl.